Moji Emmu jsem adoptovala před 2 roky. Díky dobrovolnicím, které mě poprosily, jestli bych ji

nechtěla, protože je na tom opravdu psychicky špatně a bude těžké najít jí domov. Nebyla agresivní.

Právě naopak. Bylo to takové autistické psí dítě. Byla v množírně. Zavřená 4 roky v kleci a rodila

levná štěňata. Samozřejmě císařským řezem. Pouštěli ji ven jenom, když hárala a měli pro ni vhodného

pejska. Když jsem si ji přivezla domů, tak byla jako socha. Jenom seděla a dívala se, co dělám a jak se

chovám k ostatním pejskům. Čurala a kakala asi 1x denně. Pokaždé , když  jsem ji chtěla pochovat

nebo pohladit, tak se přikrčila a zkameněla. To trvalo asi 5 dní. Pak si to rozmyslela a začala se chovat,

jako by s námi byla už od štěňátka. Když si na nás zvykla, tak asi po měsíci, jsem ji odvezla sterilizovat.

Veterinář mi po operaci řekl, jak strašně se zhrozil, když ji otevřel, a co všechno musel vyříznout.

Vevnitř  bylo hotové peklo. Teď je Emmča úplně jiný pejsek. Kromě některých zdravotních problémů,

jako jsou problémy se zadními packami apod., se má skvěle a dělá mámu ostatním pejskům a

kočičkám, které jsem adoptovala ještě po ní. Je to tak. Jednou adoptuješ a pak už se nezastavíš.

Chci vám poděkovat za to, co pro ně děláte. Moc si vás za to vážím.

Marcela