Kačenka – Anglický buldok z útulku

Cesta do útulku

Víc jsem nepotřebovala vědět. Moje srdce mělo

jasno a rozum vůbec nepustilo ke slovu, takže

na nějaké rozmýšlení a zvažování nebylo ani pomyšlení.

S podporou FRBULu a jejich přislíbenou

fi nanční sbírkou, s radami chovatelky paní Ivany

Maškové z Welfare – Buldok v nouzi, jsem rozjela

akci. Rodina byla proti mně, dopředu mi odpírali

pomoc a podporu, ale přesto jsme s paní

Maškovou několik dní vyjednávaly s útulkem,

aby mi fenku svěřili alespoň do dočasné péče,

kdyby se náhodou přihlásil majitel. Chtěla jsem

si ji vzít hned po skončení povinné desetidenní

karantény. A tak jsem 7. května 2011 jsem

vyrazila na sto kilometrů dlouhou cestu směr

Jimlín u Loun. Vybavena obojkem, vodítkem

a ubrousky na slintající buldočí hubinu a hlavně

kamarádkou, která mi dělala na cestě taxikáře

a psychologa v jedné osobě. Obojí jsem nutně

potřebovala.

Láska na první olíznutí

V útulku jsem byla vedena chodbou karantény

mezi kotci, z kterých štěkali pejsci všech ras

a velikostí a očička všech prosila o vysvobození.

Srdce jsem měla až v krku a spěchala jsem

za Princeznou do posledního kotce, ze kterého

se štěkot neozýval. V betonovém kotci na dřevěné

podlážce tam ležela schoulená v dece, dívala

se smutnýma očima, těžce se zvedla a pomalou,

pajdavou chůzí mě šla přivítat. Pohladila jsem

ji po hlavičce, ona mi olízla dlaň a byla moje

a já její. Pak ještě vyřídit formality a rychle pryč.

Cestou dostala jméno Princezna Kačenka a slib,

že se o ni za všech okolností postarám a udělám

ji na zbytek života šťastnou. Příjezd domů

byl sice slavnostní, ale jen pro mě a pro Kačenku.

Psí smečka, skládající se ze staré jezevčice

a mladého francouzského buldočka, evidentně

neměla pro můj dobrý skutek pochopení, stejně

tak lidská smečka poté, co viděli na vlastní oči,

co jsem to přivezla. Tvrdili mi, že není úplně normální

vzít si domů na umření cizího, starého psa.

Přiznávám, že v tu chvíli jsem pustila ke slovu

rozum a že na tom něco bylo – jenže slib je slib.

Nemoci jak za celou smečku

První prohlídka u veterináře znamenala nekompromisní

ortel: fena je v zoufalém stavu,

další dva týdny bez léčení v kotci by nepřežila.

Za výčet nemocí by se nemuselo stydět ani deset

pejsků najednou: těžká neléčená bronchitida,

podvýživa, neléčený chronický zánět v uších, zanícené

vrásky pod očima, plíseň kůže, zdevastované

klouby, vytahané vazy přeních tlapek (tzv.

prošlapy), kýla v jizvě po několika císařských

řezech a cysta na struku. Nejhorší však se mělo

teprve ukázat – fena byla březí, což se hned

nezjistilo. Prvních deset dní jsme jezdily denně

na injekce kortikoidů a antibiotik a léčba fakt

zabírala. Kačenka sbírala síly, měla chuť k jídlu

a hezky se zakulacovala a já začínala být klidnější

a spokojená. O to větší šok přišel, když jsem

zjistila příčinu jejího váhového přírůstku.

Všechno špatně…

Ultrazvuk potvrdil padesátidenní březost a mě

došlo, že to zřejmě byl důvod jejího vyhození

původním majitelem – množitelem na ulici,

fenka nebyla již zárukou kvalitních štěňat. Tak

to byla opravdu rána pod pás. Co teď? Vystavit

ji další zátěži, kterou by péče o štěňata jistě

vyžadovala? Byla by schopná je v tomto stavu

odchovat? A vůbec, jak budou, vzhledem k léčbě

všech neduhů, štěňata vypadat? Musela

jsem udělat rychlé rozhodnutí. Nebylo co řešit.

Telefonická domluva s veterinářkou, příprava

na operaci a druhý den byla Kačence odebrána

děloha i s plodem (nebo plody – nevím, radši

jsem se neptala). Čekání na telefon, až se Kačenka

probudí z narkózy, bylo nekonečné. Když

se tak po poledni stalo, rozbrečela jsem se. Večer

jsem si pro tu moji šikulku jela. Pusinkovala

jsem ji a ona určitě dobře chápala, že jsem se

bála, že se už neuvidíme. Pooperační rekonvalescence

probíhala bez problémů, Kačenka ožila

a já netušila, že naše „štěstí v neštěstí“ je opět

v pasti. Hned další den dostala záchvat, který se

opakoval. Opět rychlý odjezd na veterinu, cestou

další záchvat, silnější a delší. Diagnóza byla jasná:

eklampsie. Bez okamžitého podání vápníku

a hořčíku při této nemoci feny do několika hodin

uhynou.

Z princezny vůdce smečky

Dost už ale nemocí. Další kapitolou v našem novém

životě bylo sžívání s ostatními pejsky, což

byly opravdu psí kusy. Kačenka dala ostatním

okamžitě najevo, že se o mě nehodlám s nikým

dělit, čímž nám obrátila domácnost vzhůru nohama.

Krmení probíhalo zvlášť, venčení také.

Musela jsem zakročit a ukázat jim, kdo je tady

pánem. Odměnou mi byl pohled na spící psí

babky v jednom pelíšku. Kačenka dělala velké

pokroky. Když k nám přišla, vůbec neznala, co

je pelíšek. Celé hodiny dokázala stát uprostřed

místnosti a nehnout se – dneska nestíhá střídat

dva pelíšky. Odmítala chodit na zahradu, dnes

je obzvlášť sluníčkem ohřátá terasa její, když

jsem jí k tomu ještě vykoupala v dětské vaničce,

chrochtala nadšením. První tři měsíce nezaštěkala,

dneska sousedům přes plot lehce vysvětlí,

kdo na naší zahradě vládne. Je nadšenou motoristkou,

autem sice s ní jezdíme jen na veterinu,

ale i tam se moc těší a dokáže se nepokrytě

radovat. Dokonce se projevuje i její tvrdohlavá

buldočí povaha. Když nejsem doma, odmítá

komunikovat s ostatními členy rodiny a trucuje

ve svém pokoji. Jen se však vrátím, jsou jejími

největšími kamarády, chodí za nimi a vynucuje

se mazlení a pozornost. Téma rodinných hádek

je tedy jasné: Kačena je rozmazlená, vybíravá

a nevychovaná. Těžko jim vysvětluji, že musím

stihnout všechno, o co za těch osm let, kdy jsem

ji neměla, přišla. Kačenka prostě už zůstane velkým

štěnětem. Každý den je výhra a z každého

dne se spolu radujeme.

Nepodporujte „továrny na štěňata“!

Děkuji časopisu Pes přítel člověka, že nám nabídl

náš příběh zveřejnit. Příběh jedné fenečky,

která dlouhých osm let nikoho nezajímala. Nezajímala

ani svého majitele, který jí měl jen jako

„továrnu na štěňata“. Když zestárla a nemohla

být již fi nančním přínosem, vyhodil ji na ulici

jako nepotřebného „darmožrouta“. Jak jí asi

bylo, co se jí honilo v její buldočí hlavičce. Co asi

zažila při svém toulání ulicemi? Manžel mi vždy

radí „Neptej se, co musela zažít. Neptej se, proč

se někdo takto chová ke psům, na to ty odpověď

nikdy nenajdeš! Buď ráda, že je konečně šťastná

a spokojená“. Cílem tohoto článku je především

upozornit na hrůzy, které se dějí – přeplněné

útulky, psí množírny, týraní psi. Apelovat na lidi,

aby byli pozornější a dívali se kolem sebe a upozornili

na ty, kdo svého psa týrají a množí na něm

v otřesných podmínkách. Lidmi zakoupené štěně

za dva tisíce korun na inzertních webech může

být vykoupeno utrpením jeho matky, fenky jako

je Kačka. Chci tím i říci, že v psích útulcích lze

najít psa, který vám bude po zbytek jeho života

svojí vděčností přinášet radost jako mě Princezna-

Kačenka z útulku Jimlín u Loun.

Chtěla bych poděkovat i členům FRBUL týmu

a Welfare-pomoc anglickým buldokům v nouzi

za fi nanční pomoc. Členkám Věrčina Mija spolku

za jejich neúnavnou snahu umístit útulkové pejsky.

MVDr. Hruškové a MVDr. Holubové za profesionální

a pečlivou veterinární péči a nakonec

i mým kamarádkám Lucii Slaninové, Ivaně Maškové

a Ivaně Linhartové za psychickou i fyzickou

podporu a pomoc. Díky všem.

Radka Beranová

Napsat komentář